Mám ráda domácí práce, ale přeci jednu domácí práci nemám vůbec ráda. A to je žehlení. Já si vzpomínám, když jsem už bydlela sama s partnerem a přišla k nám na návštěvu moje babička, které je pětašedesát let, tak ona říkala a divila se, že je prý divné, že vůbec nežehlím. Já jsem babičce řekla, že nemám ani žehličku. Povím vám, že moje babička se úplně zhrozila. Ona byla úplně v rozpacích a nevěděla, co má říct. Bylo jí úplně divné, a dokonce až trapné, že já jako její vnučka nemám vůbec žádnou, žehličku. Ale proč bych tuhle techniku musela mít doma, když ji stejně nevyužívám?
Za celý svůj život jsem měla žehličku v ruce možná tak pětkrát. A to asi jenom kvůli tomu, že když si jí koupila moje máma, tak jsem to chtěla vyzkoušet, ale vůbec mě to nenadchlo. Navíc já ale ani nevím, jak bych žehlila, protože já mám pračku a ihned z pračky všechno dávám na sušení, takže ono to už je vlastně rovné samo od sebe. A když tohle prádlo na věšák anebo sušák naskládáte opravdu hodně rovně a bez nějakých hrbolů a nebo přetočení, tak vám to prádlo potom uschne a samozřejmě je rovné, takže ani nepotřebuje přežehlit. Ale řekla jsem si, že možná kdybych měla třeba partnera, který chodí někam do kanceláře a má košile, tak asi bych nějakou žehličku pořídila.
Třeba napařovací žehličku. A víte, co se potom stalo? Asi do dvou nebo do tří dnů mi babička donesla domů nějakou starou žehličku. Byla opravdu stará a ze spodní strany byla už taková narezlá. Já, když jsem řekla babičce, že ji opravdu nepotřebuji, že bych si kdyžtak koupila nějakou novou parní, tak ona řekla, že takhle obyčejná žehlička mi naprosto stačí, že prý ji stejně budu minimálně využívat. Jenomže tohle je přece moje věc, jak já často budu využívat žehličku. Samozřejmě, že jsem tuhle žehličku vyhodila a raději jsem si pořídila nějakou parní žehličku. Babičce jsem potom řekla, že ta žehlička, kterou mi dala, že se rozbila.